Nikdy nesuď knihu podle obalu- 1.Díl

5. dubna 2012 v 14:27 |  Nikdy nesuď knihu podle obalu
Autor: Tajemný Rytíř
Název: Nikdy nesuď knihu podle obalu
Hlavní postavy: Harry Styles a Caroline Jones
Díl 1.

,, Nábor do sportovních družstev." četla jsem letáček, který jsem
našla ve studentské příručce k mé nové škole. ,, To je na nic."
povzdechla jsem si, letáček zmuchlala a odhodila jej někam do rohu pokoje.
,, Caroline pojď dolů, snídaně je na stole!" zavolala na mě z
kuchyně mamka. Vstala jsem ze židle a seběhla po schodech dolů do kuchyně.
,, Už máš vybaleno?" zeptala se mě mamka když jsem si sedala ke stolu a koukala se na mě tím svým přísným, ale zároveň milým
pohledem. ,, Ne. Vybalím si odpoledne." pronesla jsem a vstala od
stolu, abych si nabrala vajíčka. ,, Stejně nechápu, proč to
vybalujeme, když za tři měsíce to stejně zase budeme balit." Mamka znervózněla a nejistě se podívala na tátu. Táta pochopil a hned
zareagoval: ,, Víš, tentokrát to nebude na tři měsíce..." ,, Tak na
dva? To si opravdu nemusím ty věci vybalovat." zasmála jsem se. ,, Zůstaneme tu dýl." rozhodla se mluvit taky máma. ,, Na půl roku? To bude náš rekord!" uchechtla jsem se zase. ,, Jsme tu na čtyři roky." vymáčkl se konečně táta a usmál se. ,, Na čtyři roky?" vykulila jsem oči a táta s mámou synchronizovaně přikývli. ,, Jo! Jo! Jo!" opakovala jsem pořád tohle slovo a pobíhala po pokoji jako splašená. Ve stoje jsem dojedla vajíčka, položila talíř na stůl a vyběhla schody. ,, Kam běžíš?!" volal za mnou táta. ,, Obléct se!"
,, Sakra. Kam jsem to dala?" hledala jsem ten letáček co jsem asi
před deseti minutama zmuchlala a odhodila pryč. ,, Tady to je!"
vykřikla jsem a přečetla si všechny potřebné informace. Přitiskla
jsem si ho k sobě a jen tak pro sebe si zamumlala: ,, Jo! Konečně
budu moci vstoupit do atletického družstva." šíleně jsem se usmála a šla se konečně obléct.
,, Těšíš se?" zeptala se mě mamka, když už jsme byly skoro u
školy. Nechtělo se mi jet autobusem a protože mamka dnes
nepracovala, tak mě vyjímečně vzala autem. ,, Mami, tohle je už asi
devadesátá škola. " odpověděla jsem s nezájmem a otičila oči vsloup. ,, Já vím, ale tentokrát je to na díl." byla natěšená, jako by šla do mé nové školy ona a ne já. ,, Já vím... Jasně že se těším." řekla jsem vzrušeně, když jsem si to uvědomila. Mamka se na mě usmála a já si rozepla pás.
,, Jo mami! Příjdu kolem pátý, jdu ještě na ten sportovní nábor."
mrkla jsem na ni. Mamka s úsměvem kývla na souhlas a já jsem bouchla dveřma. Naše auto odjelo a já se otočila čelem ke škole. Začínala jsem být trochu nervózní. ,, Uf..." povzdechla jsem si a vykročila vpřed.
,, A teď najít tu skříňku." pomyslela jsem si, když jsem vešla
hlavními dveřmi dovnitř. V ruce jsem držela plánek všech skříněk a
hledala skříňku s číslem 49. ,, Patří to takhle? Nebo takhle?" ,,
Takhle." řekl mi neznámý hlas a něčí ruka mi narovnala papír do
vodorovné polohy. ,, Děkuju." usmála jsem se a zvedla hlavu. Hleděla jsem do krásných zelených očí. Byly to holčičí oči. Kéž bych já měla takové krásné oči. Ne! Já musela mít jedno oko šedé a to druhé trochu nažloutlé. Vypadala jsem jako mutant!
,, Potřebuješ s něčím pomoct?" zeptala se mě ta holka. ,, Ne to je v pohodě." usmála jsem se a znovu se zahleděla do papíru. ,, Hele ty si tu nová, že?" ,, Jo jo. Jsem." pořád jsem zkoumala plánek skříněk. ,, Co máš první hodinu?" zeptala se mě a trochu si vyhrnula rukávy své mikiny. ,, Zeměpis s profesorem Willisem." podívala jsem se do druhého papíru, kde jsem měla naškrábaný rozvrh hodin. ,, Fajn. To já taky." usmála se na mě. ,, Uvidíme se tam." zašla do třídy. Zazvonilo a já uviděla svou skříňku. ,, Konečně!" obrátila jsem oči vsloup a namířila si to ke své skříňce.
Když jsem vešla do třídy, ostatní studenti teprve usedali do
svých lavic. ,, Ty budeš Caroline, viď?" usmál se na mě učitel
Willis a podával mi učebnici zeměpisu. Všichni se posadili a učitel
mě představil: ,, Přivítejte prosím nového žáka do své třídy. Tohle
je Caroline Jones." ,, Čau." řekli všichni s nezájmem a ze svých
baťohů si vytahovali učebnice. ,, Sedni si zatím vedle Jennifer."
řekl a ukázal úplně na poslední lavici na volné místo vedle
Jennifer, která se na mě už smála a mávala.
,, Tak co, našla si skříňku?" vychrlila na mě, hned jak jsem si sedla na židli. ,, Jo. Jo našla, děkuju." usmála jsem a vytáhla z tašky propisku, kterou jsem položila na sešit a učebnici.
,, Odkud si se tady přistěhovala?" zeptala se Jennifer když jsem se opřela o opěrku židle. ,, Coventry, Worcester, Telford, Birmingham, Nottingham, Liverpool, Bradford, Bedford, Blackburn, Oxford, Menchester. Jo a ještě Chester." Jennifer na mě jenom nechápavě koukala. ,, Je toho víc, ale ne všechny města si pamatuju." usmála jsem se a otevřela svůj sešit. Jennifer na mě pořád kulila ty její zelené oči. Pochopila jsem, že žádá vysvětlení. ,, Často se stěhujeme. V každém domě vydržíme tak 2-3 měsíce. Nevím proč, máma s tátou mi to nechtějí říct. Prý mi to vysvětlí, až budu starší. To mi řekli před šesti lety když mi bylo deset a od té doby tuto odpověď slýchám pokaždé, když se zeptám. Mám ještě staršího bratra, ten ale teď studuje na univerzitě v Oxfordu." Jenn se konečně chytila: ,, Aha a na jak dlouho jste tady v Cheshire?" ,, Na čtyři roky." pokrčila jsem rameny a pokračovala dál: ,, Nechápu to, ale nevadí mi to. Vždycky jsem se chtěla někde usadit a né pořád cestovat po celé Anglii. Třeba mi naši konečně řeknou, proč jsme se tak často stěhovali." dořekla jsem a podívala se na tabuli, abych si opsala text.
Hodina ubíhala hrozně pomalu. Každou minutu jsem kontrolovala hodiny. Vždycky se mi to zdálo jako dvacet minut, ale ono uběhlo teprve pět minut. Někdy ani to ne. Profesor Willis byl strašně nudný. Ostatní děti si to asi mysleli také, protože ať jsem se podívala na kohokoliv, nikdo ho neposlouchal. Někteří spali, četli si, kreslili si... Abych pravdu řekla, poslouchala jsem, ale nedokázala se soustředit na to co říká, tak jsem otevřela učebnici a začala si dělat zápis z učiva, které jsme zrovna probírali.
,, Harry Styles se na tebe dívá." drkla do mě Jenn tak, že jsem přeškrtla dva řádky. ,, A co já s tím?" pronesla jsem bez zájmu a začala hrabat v pouzdře pro zmizík. ,, No nic, ale dávej si na něj bacha." Jennifer udělala takový tajemný obličej, že jsem se jí musela smát. ,, On je... no je... jak bych to řekla..." ,, Velký milovník holek, co?" usmála jsem se na Jenn, zmizík schovala zpátky do pouzdra a dál se věnovala svému zápisu. ,, No, střídá je jako ponožky." dodala ještě Jenn. ,, Jestli ty ponožky střídá jako můj bratr, tak to chudák na ty holky moc štěstí nemá." zasmála jsem se a zakroutila hlavou. Jennifer se ale nesmála, jenom zase udělala ten tajemný obličej a dodala: ,, Bacha na něj." potom se usmála a vytáhla knížku. Profesor Willis už jí asi taky začal nudit. Rozhlédla jsem se po třídě a můj pohled skončil u kluka s kudrnatýma vlasama a milým pohledem. Zubil se na mě a mával mi. ,, To bude asi ten Harry." pomyslela jsem si. S nezájmem jsem zvedla pravou ruku na pozdrav a potom se dál věnovala mému zápisu. Chtěla jsem na něj ukázat prostředníček, ale byla jsem slušně vychovaná.
Zbytek dopoledne uběhl celkem rychle. Ostatní profesoři už nebyli tak nudní a hodiny ubíhali rychleji.
Konečně nastal čas na oběd. Jennifer na obědy nechodila a tak jsem u stolu seděla sama. ,, Můžu si přisednout." zahalil mě něčí stín. Byl to klučičí hlas. Ten kluk položil svůj tácek přímo před ten můj a já poznala že je to Harry. S nezájmem jsem kývla, nabrala si zbytek brambor a dala si je do pusy. Zvedala jsem se k odchodu ale Harry mě zastavil. ,, Kam jdeš?" ,, No, už jsem dojedla." ukázala jsem mu na prázdný talíř. ,, Počkej..." udělal na mě psí pohled. ,, A to se tu mám jako dívat na to, jak jíš?" Harry se zamyslel a pak řekl: ,, Jo." usmál se a nohou odsunul mojí židli, kterou jsem před chvílí zasunula. ,, Ne díky." ironicky jsem se usmála a otočila se k němu zády. ,, Jsem Harry." ještě dodal. Otočila jsem se zpátky. ,, Jo. Já vím." mrkla jsem na něj a ironicky se usmála. Nechápavě se na mě díval, ale na nic se mě nevyptával. Bála jsem se, že náš rozhovor by pokračoval dál, tak jsem rychle tácek odnesla a namířila si to ke své skříňce.
Bylo přesně půl čtvrté, když jsem ke skříňce dorazila. Do sportovního náboru mi zbývalo ještě třičtvrtě hodiny, tak jsem si řekla, že se ještě na chvíli půjdu projít. Vyšla jsem ze školy a někdo na mě zavolal: ,, Počkej na mě!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tajemný rytíř Tajemný rytíř | Web | 5. dubna 2012 v 14:40 | Reagovat

Jé..! Děkuju za zveřejnění :). Jen doufám, že to není moc krátké :). Brzy ti pošlu další díl :))

2 Lily Love Lily Love | Web | 6. dubna 2012 v 17:44 | Reagovat

Tak tohle se podle mě hodně povedlo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama