Nikdy nesuď knihu podle obalu- 2.Díl

10. dubna 2012 v 13:51 |  Nikdy nesuď knihu podle obalu
Autor: Tajemný Rytíř
Název: Nikdy nesuď knihu podle obalu
Hlavní postavy: Harry Styles a Caroline Jones
Díl 2.
Bylo přesně půl čtvrté, když jsem ke skříňce dorazila. Do
sportovního náboru mi zbývalo ještě třičtvrtě hodiny, tak jsem si
řekla, že se ještě na chvíli půjdu projít. Vyšla jsem ze školy a
někdo na mě zavolal: ,, Počkej na mě!"
...
Otočila jsem se a uviděla Harryho. ,, Sakra. Co zase chce?"
pomyslela jsem si a nevěděla jsem co udělat. pořád byl blíž a blíž a
já tam pořád stála, jako by mi někdo přibil nohy k zemi.
,, Kam máš namířeno?" zeptal se mě Harry, když ke mně přiběhl.
,, No, ehm.. jdu se projít.." odpověděla jsem mu na otázku a pak
jsem si v duchu řekla: ,, Kruci. Proč mu to vlastně říkám?"
,, Můžu jít s tebou?" zeptal se a usmál se na mě. Z toho jeho úsměvu
se mi podlamovali kolena. ,, Takhle asi balí každou holku."
pomyslela jsem si a váhala nad svou odpovědí.
,, Jo, jasně." řekla jsem zaujatě a potom jsem se divila, co jsem
řekla. ,, Chtěla jsem přece říct ne, ne?" sama sobě jsem si kladla
otázky, ale potom mě vyrušil Harry:
,, No tak půjdeme?"
,, Jo jasně." nahodila jsem falešný úsměv a vykročila.
Procházeli jsme se asi půl hodiny. Drželi jsme se pořád u školy,
abych potom stihla ten sportovní nábor. Hodně jsem se s Harrym
nasmála. Vyprávěl mi o sobě, o škole a o všem, co ho zrovna napadlo.
Když se mě zeptal: ,, A co ty?" převyprávěl jsem mu můj příběh,
stejně jako jsem ho dneska vyprávěla Jenn v zemáku. Harry mě
kupodivu i poslouchal a pořád přikivoval a usmíval se. Bylo mi s ním
dobře.
,, Harry, už musím jít." řekla jsem Harrymu a on tak trochu
posmutněl.
,, Jo, tak čau zítra ve škole." usmál se a mávnul na mě pravou
rukou. Neodpověděla jsem, jenom jsem se na ně usmála a otočila jsem
se k němu zády, směrem ke škole. Ze skříňky jsem si vzala své
sportovní oblečení a hledala jsem školní hřiště. Když jsem ho našla,
už tam stála trenérka s ostatními uchazečkami.
,, Jdeš pozdě." nemile se na mě podívala.
,, Omlouvám se, ale nemohla jsem to najít." musím uznat, že jsem z
ní trochu měla strach. Bylo to starší žena, něco okolo padesáti let.
Měla černé vlasy a vráskovité čelo. Vypadala přísně a pořád mě
probodávala pohledem.
,, Tak jo dámy, připravte se na start. Dáme si běh na 100 metrů!"
zakřičela a všichni se na ni zděšeně podívali.
Byla jsem přesvědčená, že se do atletického družstva dostanu.
Přece jenom jsem měla velmi dobrou fizičku. Každý den jsem toho dost
naběhala. Něco okolo 4-5 km. Byla jsem hodně sebevědomá, možná až
moc...
Ozval se výstřel a já jsem se rozběhla. Byla jsem devátá, tudiž
předposlední. Postupně jsem se ale dostávala více a více dopředu.
Nakonec jsem skončila čtvrtá. Nebyla jsem spokojená. Jenom jsem
doufala, že budou brát prvních pět, nebo první čtyři, ale bohužel...
trenérka oznámila, že berou první čtyři. Byla jsem smutná, nštvaná,
vzteklá.. všechno dohromady.
,, Konečně dostanu šanci být v atletickém družstvu, po všech těch
letech stěhování a já tu šanci promarním. Sakra!" mumlala jsem
naštvaně cestou domů.
Doma nikdo nebyl. Aspoň, že tak. Hned by se mě vyptávali, jestli
jsem se tam dostala a když bych jim odpověděla že ne, litovali by
mě. Upřímně, přesně tohle nesnáším - lítost. Na ledničce jsem našla
přilepený vzkaz: ,, Zdržíme se, vrátíme se až pozdě večer. V
ledníčce máš jídlo." Otevřela jsem ledničku a našla jsem tam misku
překrytou alobalem. Odkryla jsem alobal a uviděla svou večeři.
Trochu jsem se zašklebila, ale měla jsem hlad, takže mi bylo jedno,
co jím.
Do postele jsem zalehla kolem jedenácté. Nešlo mi usnout. Pořád
jsem přemýšlela nad dnešním dnem. Nad Harrym, nad sportovním
náborem, nad novou školou a nad svými pocity. Usla jsem až někdy
kolem půl jedné.
Ráno, mě neprobudil budík. Zdálo se mi to divné, většinou se
nemůžu vyhrabat z postele a dneska jsem se probudila dřív než
zazvonil budík? Podívala jsem se na hodiny a vytřeštila jsem oči. Za
pět minut mi začínala hodina. Vyskočila jsem z postele, špatně
šlápla, neudržela se na nohou a samozdřejmě spadla na zem. Když jsem
chtěla vstát, bouchla jsem se do hlavy o roh stolu.
,, Jasně! Proč by ne?!" nádavala jsem.
Z domu jsem vyběhla asi po deseti minutách. Tak rychle jsem se
ještě nikdy ráno nepřipravila.
,, Počkejte na mě!" křičela jsem na autobusáka, který už zavíral
dveře autobusu. Nepočkal. Jak jinak, že? ,, Děkuju!" křičela jsem za
autobusem který už byl asi padesát metrů ode mě. ,, Výborný. Další
jede až za deset minut!" Sedla jsem si na lavičku a nohou kopala do igelitky, kterou jsem držela v ruce.
Do školy jsem dorazila dvacet minut po začátku vyučování. Snažila jsem se dostat do skříňky, ale můj kód nějak nefungoval. Nakonec jsem boj se skříňkou vyhrála. Otevřela jsem dvířka a vytáhla své učebnice. Hledala jsem papír, kde jsem měla napsáno, kdy a ve které učebně mám být. K mému štěstí, jsem si samozdřejmě papír nechala doma, takže jsem jako blázen lítala po celé škole a otevírala každé dveře. Pokaždé jsem se jenom omluvila a dveře zase zavřela. Učebnu jsem nakonec našla. jak jinak, než že to byla ta poslední. Vešla jsem do třídy. U tabule stálamladá žena, která něco psala na tabuli. Vylíčila jsem jí svojí historku a celá třída se mi začala smát. Profesorka se na ně přísně zadívala a všichni byli zticha.
,, Jak si včera dopadla?" dloubla do mě o přestávce Jennifer.
,, Nevzali mě." odpověděla jsem jí tiše a zadívala se do země.
,, Z toho si nic nedělej. Výjde to příště." usmála se na mě. Tohle jsem přesně potřebovala slyšet. Podporu a né lítost!
,, Já už jdu do třídy, potřebuje se ještě s Willisem na něčem domluvit." mrkla na mě a zavřela svou skříňku.
,, Jo jasně." usmála jsem se a naopak tu svou skříňku otevřela. Došlo mi, že nemám ten papír s rozvrhem hodin, takže ani vlastně nevím kam mám jít.
,, Říkala d Willisem, tak to bude asi tam, jako včera." mumlala jsem si pro sebe.
,, Jo, přesně tam." poznala jsem Harryho hlas. Otočila jsem se na něj.
,, Nazdar." pronesla jsem s lehkým úsměvem a zavřela svou skříńku. Doufala, jsem že se mě Harry nezeptá na včerejší sportovní nábor. Naštěstí se nezeptal.
,, Nechceš dneska někam zajít?" zeptal se Harry po chvilce ticha. Vzpomněla jsem si na to, co mi včera říkala Jenn. Mám si na Harryho dávat pozor.
,, No nevím, ještě se rozmyslím." mrkla jsem na něj a vykročila směrem k učebně zeměpisu.
Zase ten nudný učitel a nudná pomalu ubíhající hodina. Harry se na mě celou hodinu usmíval, až mě to začalo otravovat.
,, Co máš s Harrym?" zeptala se mě Jennifer, když si všimla našich častých úsměvů a očního kontaktu.
,, Nic. Co bych s ním jako měla mít?" odpověděla jsem jí bez zájmu a Jennifer zvedla obočí.
,, Neboj. Dávám si na něj pozor." uklidnila jsem jí a mrkla na ni. Jenn jenom pokývala hlavou a nic neřekla.
Harry nebyl jediný, kdo mě celou hodinu pozoroval. Všimla jsem si ještě černovlasého kluka s hnědýma očima, který se na mě tak nenápadně díval.
,, Jenn, jak se jmenuje támhle ten kluk?" ukázala jsem na něj prstem, když se otočil.
,, To je William. Moc nemluví, ale když ho znáš, je moc fajn a je s ním sranda."
Vyučování konečně skončilo. Dneska jsem nešla na oběd, mamka mi slíbila, že pro mě přijede a někam si zajdeme. Sedla jsem si tedy na lavičku před školu a čekala na mamku. Najednou mi někdo šáhl na rameno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama